Overstimulace vs. understimulace: rozpoznání a co s tím

Denisa zná oba stavy velmi dobře. V hlučném open-space plném rozhovorů a zvonících telefonů se cítí, jako by jí praskala hlava – potřebuje sluchátka, ticho, únik. O víkendu doma, bez plánu a bez podnětů, se propadá do stejně nepříjemného stavu – neschopnosti se do čehokoliv pustit, otupělosti, pocitu, že „nic nefunguje". Dva zdánlivě opačné stavy, které mají u ADHD stejný kořen: mozek, který neustále hledá svou optimální míru podnětů, a snadno se ocitne na obou koncích škály.

Tento článek vysvětluje, co stojí za oběma stavy, jak je od sebe rozeznat, a co pomáhá najít stabilnější místo mezi nimi.

Teorie optimální stimulace

Jedním z nejstarších a nejlépe podložených vysvětlení hyperaktivity a nepozornosti u ADHD je takzvaná teorie optimální stimulace. Podle ní se ADHD mozek nachází v chronicky nižším stavu základního nervového vzrušení (arousal) a chování typické pro ADHD – neklid, vyhledávání podnětů, impulzivita – funguje jako homeostatický mechanismus, který se snaží tento nedostatek kompenzovat a dostat mozek do optimálního pásma fungování.^[1]

Tahle teorie, poprvé formulovaná v 80. letech a od té doby opakovaně potvrzovaná, vysvětluje, proč ADHD mozek nepracuje nejlépe v naprostém tichu ani v naprostém chaosu, ale v úzkém pásmu mezi nimi – a proč se posun mimo tohle pásmo, kterýmkoliv směrem, projeví jako reálný problém, ne jako rozmar.

Jak vypadá understimulace

Understimulace není totéž co nuda v běžném slova smyslu – je to stav, kdy prostředí neposkytuje dost podnětů na to, aby udrželo mozek v aktivním, funkčním režimu. Podle takzvané teorie nízkého vzrušení (low arousal theory) vede chronicky nižší základní úroveň mozkové aktivace u ADHD k tomu, že nedostatek vnějších podnětů způsobuje bloudění myšlenek, roztěkanost a neschopnost udržet pozornost u úkolů, které jsou samy o sobě málo stimulující.^[2]

V praxi understimulace vypadá jako otupělost, neschopnost se do čehokoliv pustit, impulzivní hledání podnětů (scrollování, přejídání, riskantní rozhodnutí) nebo silná emoční podrážděnost bez zjevného důvodu – mozek doslova signalizuje nedostatek, na který reaguje jakýmkoliv dostupným způsobem.

Jak vypadá overstimulace

Overstimulace je opačný extrém – stav, kdy množství podnětů (zvukových, vizuálních, sociálních, kognitivních) přesahuje kapacitu mozku je zpracovat. U ADHD dochází k narušení filtrace podnětů, takže mozek nedokáže efektivně odlišit důležité informace od nedůležitých – vše se dere do popředí najednou.

Typické projevy zahrnují pocit přehlcení, podrážděnost, potíže s myšlením nebo mluvením, potřebu okamžitě uniknout z prostředí, nebo naopak úplné „vypnutí" a neschopnost reagovat. Někteří lidé to popisují jako pocit, že jim „hoří obvod" – běžné podněty, které by jindy zvládli bez problému, se najednou stávají nesnesitelnými.

Proč se oba stavy mohou střídat i mísit

U řady lidí s ADHD se understimulace a overstimulace nestřídají čistě podle prostředí – v jednom typu situace mohou paradoxně zažívat oboje najednou. Typickým příkladem je hlučná společenská akce s povrchním konverzačním obsahem: sluchový a sociální kanál je přehlcený, zatímco kognitivní kanál (obsah rozhovoru) je nedostatečně stimulující. Výsledkem je matoucí kombinace vyčerpání i neklidu zároveň.

Tahle kombinace bývá zvlášť matoucí, protože neodpovídá jednoduchému očekávání „víc podnětů = hůř" nebo „míň podnětů = líp". Klíčové není celkové množství podnětů, ale to, zda odpovídají typu vstupu, který mozek v danou chvíli potřebuje.

Příběh: Denisa a otevřený open-space

Denisa dlouho věřila, že s ní „něco není v pořádku", protože nedokázala fungovat ani v rušném kanceláři, ani v naprostém tichu domácí kanceláře. Až po diagnóze ADHD a rozhovoru s terapeutem pochopila, že nejde o rozpor, ale o dva projevy stejného mechanismu – hledání optimální míry podnětů. Pomohlo jí najít střední cestu: tichá zóna s možností poslouchat instrumentální hudbu přes sluchátka, tedy dost stimulace na to, aby mozek nezačal „hladovět", ale bez chaotického přehlcení otevřeného prostoru.

Jak najít vlastní rovnováhu

1. Sledujte vzorce, ne jen okamžité pocity. Zapisujte si, jaké prostředí a situace vedou k přehlcení a jaké k otupělosti – vzorec bývá individuální.
2. Při understimulaci hledejte nízkorizikové zdroje podnětů. Hudba na pozadí, pohyb, střídání úkolů nebo krátké přestávky mohou pomoct udržet mozek v aktivním pásmu bez zbytečného rizika.
3. Při overstimulaci nepřidávejte další podněty jako „rozptýlení". Namísto toho pomáhá snížení vstupů – ticho, přestávka, opuštění přehlceného prostředí.
4. Nepovažujte to za osobní selhání. Oba stavy mají neurobiologický základ – nejde o nedostatek disciplíny, ale o to, jak mozek reguluje vlastní úroveň aktivace.

Časté otázky

Pro širší kontext, jak se podobné přehlcení projevuje v kombinaci s autismem, čtěte AuDHD: jak žít s ADHD a autismem zároveň. O vlivu chronického přetěžování na vyčerpání více v článku ADHD a syndrom vyhoření, a o soustředění v hlučném prostředí v článku Koncentrace v rušném prostředí.

Zdroje

• Zentall, S. S., Zentall, T. R. (1983). Optimal stimulation: A model of disordered activity and performance in normal and deviant children. Psychological Bulletin.
• Zentall, S. S. (1975). Optimal stimulation as theoretical basis of hyperactivity.
• Přehledová literatura k teorii nízkého vzrušení (low arousal theory) a dopaminergní regulaci u ADHD.