Dva systémy, dvě logiky diagnostiky — a reálné rozdíly v tom, kdo diagnózu dostane a za jakých podmínek. Přehled klíčových odlišností a jejich praktický dopad.
📅 10. 12. 2025 | ⏱️ Čtení: 9 minut
Diagnostická kritéria tvoří základ každého odborného rozhodnutí o tom, zda pacient splňuje podmínky pro diagnózu ADHD. Dva dominantní systémy — americký DSM-5 a mezinárodní ICD-11 — přistupují k diagnostice ADHD odlišnou logikou: DSM-5 pracuje s přesně definovanými číselnými prahy, ICD-11 spoléhá více na klinický úsudek a funkční dopad [1]. Tato odlišnost má přímý dopad na výsledek diagnostického procesu — zejména u dospělých a u mírněji vyjádřených prezentací ADHD [2].
DSM-5 (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 5. vydání, APA 2013) definuje ADHD jako přetrvávající vzorec nepozornosti a/nebo hyperaktivity-impulzivity, který narušuje fungování nebo vývoj jedince. Systém pracuje se dvěma symetrickými seznamy příznaků — každý obsahuje přesně 9 symptomů — a pro diagnózu stanovuje číselný práh [1].
DSM-5 rozlišuje tři prezentační subtypy: převážně nepozorný (ADHD-I), převážně hyperaktivně-impulzivní (ADHD-HI) a kombinovaný (ADHD-C).
ICD-11 (Mezinárodní klasifikace nemocí, 11. revize, WHO 2019, v platnosti od 2022) přináší oproti ICD-10 zásadní posun: zatímco ICD-10 pracovalo s pojmem hyperkinetická porucha a přísnějšími kritérii odpovídajícími pouze kombinovanému subtypu DSM, ICD-11 rozšiřuje záběr a výrazně konverguje k přístupu DSM-5 — při zachování vlastní strukturální logiky [2].
Markéta (34 let) procházela diagnostickým procesem ve dvou různých ordinacích. V první, pracující striktně podle DSM-5, nesplnila číselný práh — splnila 4 symptomy nepozornosti z požadovaných 5. Druhý odborník pracoval v logice ICD-11: zhodnotil celkový funkční obraz, vývojovou historii a míru narušení v práci i ve vztazích. Diagnózu ADHD nepozorného subtypu stanovil. Stejná osoba, stejné symptomy — jiný výsledek podle použité diagnostické logiky.
| Kritérium | DSM-5 | ICD-11 |
|---|---|---|
| Vydavatel | Americká psychiatrická asociace (APA) | Světová zdravotnická organizace (WHO) |
| Platnost od | 2013 | 2019 (v platnosti od 2022) |
| Počet symptomů v seznamu | 9 nepozornost + 9 hyperaktivita/impulzivita | 11 nepozornost + 11 hyperaktivita/impulzivita |
| Numerický práh — děti | Min. 6 z 9 | „Několik" — bez pevné číselné hranice |
| Numerický práh — dospělí | Min. 5 z 9 | Snížená prahová hodnota uznána, bez pevného čísla |
| Diagnostická logika | Checklist s numerickými prahy; standardizace pro výzkum | Deskriptivní, klinický úsudek; funkční obraz v centru |
| Subtypy / prezentace | 3 formální subtypy (ADHD-I, ADHD-HI, ADHD-C) | Specifikace převládající dimenze, bez pojmenovaných subtypů |
| Věk nástupu | Několik symptomů před 12. rokem | Vznik „v průběhu vývojového období" — širší formulace |
| Kulturní přizpůsobivost | Primárně orientován na USA | Globální použití, kulturní citlivost zabudována |
| Primární použití v ČR | Odborná literatura, výzkum, klinická praxe | Pojišťovny, administrativa, právní dokumentace (MKN kód) |
DSM-5 stanovuje přesný počet symptomů nutných k diagnóze (5 nebo 6 podle věku). ICD-11 požaduje „několik" symptomů, přičemž centrálním kritériem je prokázaný funkční dopad — ne splněný číselný práh [1]. Tato odlišnost má konkrétní klinický dopad: pacient, který splní 4 symptomy nepozornosti z požadovaných 5 v DSM-5, ale s výrazným narušením fungování, může diagnózu dostat podle ICD-11, nikoli podle DSM-5 [2].
ICD-11 obsahuje 11 symptomů v každé dimenzi oproti 9 v DSM-5. Tři „nové" symptomy nepozornosti v ICD-11 zahrnují mimo jiné explicitní zmínku o „zdánlivém denním snění nebo myšlenkovém bloudění" — symptom, který v DSM-5 pojmenován není, přestože je klinicky relevantní [2].
DSM-5 vyžaduje, aby bylo „několik symptomů" přítomno před 12. rokem věku. ICD-11 formuluje tento požadavek jako vznik symptomů „v průběhu vývojového období" — širší formulace, která lépe reflektuje obtíže retrospektivní diagnostiky u dospělých a kulturní rozdíly v rozpoznávání ADHD v dětství [1].
DSM-5 formalizuje tři subtypy (ADHD-I, ADHD-HI, ADHD-C), které se hojně využívají ve výzkumné literatuře a klinické dokumentaci. ICD-11 umožňuje specifikaci převládající dimenze bez nutnosti zařazení do pevné kategorie — přístup, který lépe odpovídá proměnlivosti symptomové prezentace v čase [2].
ICD-11 je výrazně blíže DSM-5 než předchozí ICD-10 — například rozšiřuje záběr mimo hyperkinetickou poruchu, která v ICD-10 odpovídala pouze kombinovanému subtypu. Přesto rozdíly přetrvávají, a zatímco WHO i APA vyvíjejí snahy o harmonizaci, žádné ICD-11 standardizované hodnotící škály pro ADHD zatím neexistují — mezera, která komplikuje výzkum i klinickou praxi [2].
Pacient diagnostikovaný podle DSM-5 nemusí automaticky splňovat kritéria ICD-11, jak je aplikuje odborník v jiné zemi — a naopak. Při mezinárodním přesunu nebo přechodu mezi pracovišti doporučujeme vyžádat si podrobnou diagnostickou zprávu s popisem použitého systému, konkrétních nástrojů a výsledků hodnocení funkčního dopadu.
Pro účely hrazení péče a administrativní dokumentace je v České republice závazný kód z MKN — české adaptace ICD. Diagnóza formulovaná výhradně v terminologii DSM-5 bez odpovídajícího kódu ICD-11 nemusí být pojišťovnou ani institucí uznána. Mnohé ambulance pracují s oběma systémy souběžně; výsledná zpráva by měla obsahovat kód MKN.
Přísnější numerická operacionalizace DSM-5 může vést k tomu, že pacient s výrazným narušením fungování, ale s hraničním počtem formálně splněných symptomů, diagnózu nedostane — přestože celkový klinický obraz odpovídá ADHD. ICD-11 nabízí v takových případech více prostoru pro klinické zhodnocení. Zároveň platí: volnější práh ICD-11 neznamená nižší nároky — důraz na prokázaný a přetrvávající funkční dopad v ICD-11 je, pokud cokoliv, přísnější než v DSM-5 [2].
Pokud procházíte diagnostickým procesem, zeptejte se odborníka, podle kterého systému postupuje a jak výsledná zpráva odpovídá kritériím rozhodným pro vaši pojišťovnu nebo instituci.
Ani jeden není objektivně lepší — slouží různým účelům. DSM-5 je orientovaný na standardizaci pro výzkum, ICD-11 na klinické použití v mezinárodním kontextu. Pro administrativní a pojišťovnické účely v ČR je závazný ICD.
Ano, zejména u hraničních případů. DSM-5 pracuje více s prahovými kritérii, ICD-11 více s klinickým úsudkem. Výsledná diagnóza může být ovlivněna interpretací funkčního dopadu a kontextu.
ICD-10 používalo koncept hyperkinetické poruchy s užším vymezením. ICD-11 rozšiřuje kritéria, více se přibližuje DSM-5 a explicitně zahrnuje ADHD i u dospělých.
ICD-11 některé symptomy rozděluje jemněji a rozšiřuje popis klinické variability. Nepracuje však striktně s pevným počtem symptomů — více spoléhá na klinické zhodnocení celkového obrazu.
Ne v plně standardizované podobě. DSM-5 má více validovaných škál, zatímco ICD-11 je v tomto směru méně nástrojově podpořeno, což komplikuje výzkumné srovnání.
Ano, ale záleží na formě dokumentace. Zprávy s ICD kódem jsou lépe přenosné, DSM-5 zprávy mohou vyžadovat doplnění nebo přehodnocení českým odborníkem.
⚠️ Důležité upozornění: Tento článek slouží pouze pro informační účely a nenahrazuje odbornou lékařskou nebo psychologickou konzultaci. Vždy se obraťte na kvalifikovaného zdravotnického odborníka ohledně diagnostiky a léčby ADHD.