ADHD u seniorů: proč je diagnóza v pozdním věku stále častější

Paní Vlasta si celý život myslela, že je „popleta" — ztracené klíče, zapomenuté schůzky, rozdělaná práce po celém domě. V osmašedesáti, když se k tomu přidala zapomnětlivost, kterou si dcera vyložila jako počínající demenci, se objednala na vyšetření paměti. Výsledek: žádné organické změny, žádná demence. Diagnóza zněla ADHD — porucha, o které si celý dosavadní život myslela, že bývá jen u neposedných kluků ve škole.

Podobných příběhů v posledních letech přibývá. ADHD u seniorů není nová porucha, která by se objevovala až ve stáří — je to porucha, která tam byla od dětství, jen ji nikdo neuměl rozpoznat. Tento článek vysvětluje, proč se diagnostika v pozdním věku zrychluje právě teď, jak se ADHD u seniorů plete s demencí a normálním stárnutím, a co dělat, když podezření padne na vás nebo na někoho blízkého.

Propast mezi tím, kolik seniorů ADHD má, a kolik jich ji má diagnostikovanou

Rozsáhlá metaanalýza zahrnující přes 20 milionů lidí ukázala nápadný rozdíl mezi tím, kolik starších dospělých splňuje kritéria ADHD podle validovaných škál, a kolik jich má skutečnou klinickou diagnózu. Zatímco na základě screeningových škál vykazovalo příznaky odpovídající ADHD přibližně 2,2 % lidí nad padesát let, klinickou diagnózu mělo jen 0,23 % a léčbu dokonce jen 0,09 %^[1]. Jinak řečeno: skutečných případů je řádově víc, než kolik jich systém zachytí — a tahle propast je přesně to, co se v posledních letech začíná pomalu zavírat.

Není to proto, že by ADHD u starších lidí náhle přibývalo. Je to proto, že se konečně začíná rozpoznávat u generace, která vyrůstala v době, kdy porucha nebyla ani pojmenovaná, natož diagnostikovaná.

Proč se propast zavírá právě teď

Lidem, kterým je dnes kolem 60 až 80 let, bylo v dětství mezi šedesátými a osmdesátými lety minulého století. Tehdejší diagnostická kritéria byla postavená téměř výhradně na hyperaktivních chlapcích — neklidných, vyrušujících, nezvladatelných v lavici. Tichá nepozornost, zapomnětlivost nebo vnitřní neklid bez viditelné hyperaktivity zůstávaly bez povšimnutí, zvlášť u dívek a u dětí, které ve škole prospívaly navzdory potížím. Tahle generace tak prošla celým životem s vysvětlením typu „je nepořádný", „je zapomnětlivá" nebo „nedává pozor", aniž by kdy padlo slovo ADHD.

Dnešní nárůst pozdních diagnóz má tři hlavní zdroje: širší povědomí mezi praktickými lékaři a geriatry, kteří o dospělém ADHD dnes vědí víc než jejich předchůdci; děti a vnoučata, kteří po vlastní diagnóze rozpoznají stejné vzorce u rodičů a prarodičů; a rostoucí počet gerontopsychiatrických pracovišť, která začínají ADHD zařazovat do diferenciální diagnostiky kognitivních potíží ve stáří, ne jen do vyšetření demence.

ADHD, nebo demence? Rozdíl, který rozhoduje

Právě tady leží největší diagnostické riziko. Zapomnětlivost, ztrácení věcí, potíže sledovat složitější rozhovor nebo pocit mentální mlhy vypadají navenek téměř identicky, ať jde o ADHD, normální stárnutí, nebo časnou fázi demence. Japonský případ popsaný v odborné literatuře dokumentuje 58letou ženu, u které se postupně rozvíjející zapomnětlivost a nepozornost nejdřív interpretovaly jako možnou časnou Alzheimerovu chorobu — až neuropsychologické testy a zobrazovací vyšetření mozku organické změny vyloučily a diagnóza nakonec zněla ADHD s výrazným zlepšením po nasazení stimulační medikace^[2].

Tenhle případ ukazuje mechanismus, který se v gerontopsychiatrii objevuje čím dál častěji: bez pečlivého rozlišení hrozí u ADHD ve stáří chybná diagnóza demence, se všemi důsledky, které takové označení nese pro psychiku člověka i jeho rodiny.

Proč je celoživotní historie klíčová

Klíčové diagnostické vodítko není to, co se děje teď, ale odkdy. ADHD je celoživotní porucha — pokud se potíže s pozorností, organizací nebo impulzivitou objevovaly už v dětství a jen postupně měnily podobu, jde o zcela jiný obraz než u člověka, který byl většinu života spolehlivý a organizovaný a teprve v posledních letech začal znatelně upadat.

V praxi to znamená, že diagnostický pohovor u podezření na ADHD ve stáří musí jít mnohem hlouběji do minulosti než jen na posledních pár let — ptát se na školní docházku, první zaměstnání, celoživotní vzorce zapomínání nebo impulzivních rozhodnutí. Bez téhle časové osy nelze ADHD od počínající demence spolehlivě odlišit jen na základě aktuálních příznaků.

Co pozdní diagnóza v praxi změní

Diagnóza ve vysokém věku nemění minulost, ale často výrazně mění to, jak si člověk celý svůj dosavadní život vykládá — místo „byl jsem líný" nebo „byla jsem nespolehlivá" přichází konkrétní, léčitelné vysvětlení. U řady seniorů to přináší úlevu, ale i smutek nad desetiletími, kdy podpora chyběla. Praktická léčba — behaviorální strategie, u vhodných pacientů i medikace — přitom funguje ve stáří obdobně jako u mladších dospělých, s nutností pečlivěji zvážit případné lékové interakce s dalšími chronickými léky.

Pokud rozpoznáváte podobný vzorec u sebe nebo u někoho blízkého, prvním krokem není samotná diagnóza demence ani ADHD, ale důkladné vyšetření, které obě možnosti — a jejich případnou kombinaci — pečlivě rozliší.

Časté otázky

Zdroje

• Dobrosavljevic, M., Solares, C., Cortese, S., Andershed, H., & Larsson, H. (2020). Prevalence of attention-deficit/hyperactivity disorder in older adults: A systematic review and meta-analysis. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 118, 282–289.
• Kondo, K., et al. (2020). Late-onset attention-deficit/hyperactivity disorder as a differential diagnosis of dementia: A case report. BMC Psychiatry, 20, 508.

Pokud vás nebo někoho blízkého tenhle vzorec zaujal, dalším krokem bývá sepsat si stručnou celoživotní časovou osu potíží — je to první věc, na kterou se lékař při podezření na ADHD ve vyšším věku bude ptát.